Hlídala jsem vnoučata – pětiletou Sáru a o rok mladší Julii. Hezky si v dětském pokojíčku hrály, a tak jsem usoudila, že je čas uvařit si kávu. Voda se ještě nezačala vařit, když se z pokoje začaly ozývat pravidelné, poměrně velké rány.
RNDr. Eva Zelendová
didaktik matematiky
Hlídala jsem vnoučata – pětiletou Sáru a o rok mladší Julii. Hezky si v dětském pokojíčku hrály, a tak jsem usoudila, že je čas uvařit si kávu. Voda se ještě nezačala vařit, když se z pokoje začaly ozývat pravidelné, poměrně velké rány. Běžela jsem se podívat, co se děje. Julie měla na hlavě cyklistickou přilbu a Sára do mí tloukla židlí. „Co to tu vyvádíte?“ „Ale nic babičko, jen zkoušíme, co by se stalo, kdyby Julča narazila na kole hlavou do zdi.“ Káva počkala, musela jsem holkám vysvětlit, že lepší než mlátit se židlí do hlavy, je využít tzv. matematické modelování. Úkol to byl (jak jistě tušíte) nelehký, ale vzpomněla jsem si na jeden článek na rvp.cz, kde se lidské tělo modelovalo pomocí známých geometrických těles. Víc jak hodinu jsme potom „modelovaly panáčky“ pomocí krychlí, kvádrů, válců a koulí z dřevěné stavebnice.